Ku Praze uhání vlak
Ráno nás probudilo sluníčko. Hurá! Expedice do Prahy začíná pozitivně. Na místo srazu dorazili všichni včas. Super. Ještě ani neznají pojmy (ty se naučí nazpaměť až ve vlaku a během týdenního pobytu budou průběžně zkoušeni) a už je plní na výbornou.
Nadšení z hezkého počasí nás přešlo v Branticích. Sluníčko se schovalo, ale zatím neprší. Klasický obrázek po nástupu do vlaku: všichni vytáhli svačiny … a nastal první problém: “Nemáme kečup!!!” Nevíme proč, ale kolem pedagogického dozoru se postupně vylidnilo. Ti, kteří tam dřív seděli se stěhovali jinam. “Tam jsou lepší lidi, ale to není kvůli Vám, paní učitelko.” Tak to jsme opravdu rády.
Cesta do Olomouce už proběhla v pohodě. Na nádraží v Olomouci jsme upřesňovaly pokyny, že když vlak odjíždí 9:49, není sraz ani za deset deset ani deset deset (poučeni z biologické olympiády), ale 9:35. K našemu překvapení tam byli všichni o 5 minut dřív. Výborně. Zatím to vypadá skvěle.
Poznatek z nástupu do regiojetu – je třeba klást větší důraz na hru tetris – uspořádat kufry a tašky nad hlavu byl téměř neřešitelný problém. Objevují se první dotazy: Lucka J. “Kdy budeme v Pardubicích? Bratr mi donese svačinu.”
Cesta nám pěkně ubíhala, akorát paní stewardka nás neustále odbývala slovem ” později “. Takže jsme uvažovaly, že tu svačinku v Pardubicích zkonfiskujeme ve prospěch pedagogického dozoru. Nakonec jsme se dočkaly a to vytoužené kafe a koláček jsme si daly už před Pardubicema.
Ocenění dne: paní stewardka v regiojetu za zvládání obsluhy pasažérů. Hodinu jí trvalo než nám donesla kafe a koláč. Když jsme jí chtěly hned vrátit nepotřebné talířky, řekla, že později, že teď roznáší (hold dvě věci najednou jsou asi moc). Když se za 10 sekund vracela, proběhla kolem našeho kupé se slovy ” Máte něco na odnešení? Ne.” A zmizela. (Udržet myšlenku 10 sekund je asi taky problém.)
Poznámka: svačinka pro Lucku = 2 tašky plné sladkostí.
Přijíždíme do Prahy …. počasí se nelepší …. prší.
Přesun na hotel … sraz 13:35 na další program. Nepovedlo se. Někteří nemají hodinky a nechápou pojem sraz. Doučit !!!
Cestou do leteckého muzea Kbely jsme vyzkoušely pozornost. Pokyn – vystupujeme na Muzeu. Pedagogický dozor vystoupil o zastávku dřív a s ním 22 členů expedice. Pojem vystupujeme na Muzeu nepochopen. Nejlépe si vedl Panda team – kluci se drželli pokynů, za což dostali pochvalu a první body do celotýdenní soutěže.
Následovala blesková prohlídka leteckého muzea. (času bylo dost, ale naši “pětkaři” ho nepotřebovali) Přesun do Národního technického muzea jsme už zvládli na výbornou – i zastávku na znamení. Zastavil nám hned první autobus. (Kdo nikdy nekoukal na mizející autobus, protože dostatečně nemával – nepochopí.)
Prohlédli jsme si nejen klasické exponáty muzea, ale i rudný a uhelný důl v podzemí.
Rychle na večeři a vyrážíme na večerní program.
Dáváme přednost programu, a i když nám počasí moc nepřeje vyrážíme na Petřín. Z mokré rozhledny se díváme na Prahu probouzející se do nočního života. Z rozhledny je to kousek do zrcadlového bludiště. Nad našimi odrazy v zrcadlech jsme se nasmáli. Sice mnozí nenašli správný východ, ale ven nakonec nějak trefili. Když už jsme byli nahoře, vydali jsme se na nedalekou hvězdárnu. Tam jsme vzhledem k počasí shlédli film “Do blízkého a vzdáleného vesmíru” a podívali se na kopuli s dalekohledem, kterým se obvykle pozoruje slunce nebo jasnější objekty na noční obloze.
Dotaz: Rosťa L. “Čí je to ťapka?”
Unaveni, ale plni prvních dojmů jsme se vrátili na hotel.
Hodnocení dne podle pražské tlupy:
Jeden, dva, tři,
my jsme machři.
Jeden, dva, tři, čtyři, pět
my dobyjem celý svět.
Schody, schody, schody,schody
nebojíme se nepohody.
Máme rádi letadla
v Kbelích dobrá nálada nás popadla.
V Technickém muzeu jsme úkoly plnily
čela se nám všem zpotily.
Rozhledna a bludiště
chodník byl jak kluziště.
Jeden schod, 2.schod, 3.schod
chodíme jak o závod.
4.schod a 5.schod
kuře, to nám přišlo vhod.
Už se nám chce spát
co se nám bude zdát?
O městě, co má sto věží,
kdo tu není, pochopí jen stěží…
V Praze je Blaze!
Foto dne:
Pokus o fotku s celebritou, který nevyšel.
