Letos, o měsíc dřív, než je pro naši expedici obvyklé, jsme se sešli na nádraží všichni a včas. Až na účastníka 48, který to měl nejdál. Rodiče jakoby nevěřili, že opravdu odjedeme v takovém počtu, proto nás doprovázeli až na nástupiště. Máme svůj vagón, takže se všichni pohodlně usazujeme a vyrážíme za dobroudružstvím (pro některé sice začalo dobrodružství už o chvíli dřív, když zjistili, že batůžek zůstal v automobilu, který mezitím odjel směr Bruntál, ale vše se nakonec vyřešilo).
V Olomouci na nádraží počítáme první ztráty. Kšiltovka se ještě našla. Ale 2 kolečka od kufru se rozhodla zůstat v Olomouci. Při příjezdu do Prahy nás (nedá se říct beze slova, protože slov padalo dost, ale moc slušná nebyla) opustila i zbývající 4 kolečka a nezbývalo než kufr nést. Naštěstí to není do hotelu daleko.
Odložit kufry na pokoje, převlíknout se do kratších a pohodlnějších věcí a vyrážíme do Národního technického muzea. Uvnitř si každý najde to své. Od automobilů, motorek přes letadla, televizni techniku nebo třeba lékařství a spotřebiče z domácností našich babiček.
Po prohlídce spěcháme na večeři a večer nás čeká první kulturní program. Divadelní představení v divadle Palace. Poznáváme některé herce z našich oblíbených seriálů. Po divadle ještě něco zakousnout a rychle spát. Máme spoustu zážitků, už nás bolí nožičky, ale zítra to bude ještě horší. Prý. Nechceme tomu věřit, i když dneska jsme seděli celé dopoledne ve vlaku.
Začátek expedice se vydařil. Olomouc jsme sice chvíli považovali za Ostravu. V regiojetu pátrali po oddělených záchodech. Ale vždycky se nám podařilo nasoukat do správného metra nebo tramvaje a až na poslední sraz chodíme včas.
Ale jak jsme se dozvěděli v divadle: “Hlavně žádnou paniku. “
Uvidíme zítra.
PS: Děkujeme kolegyni MM za proviant do vlaku. (ale koláčky letos byly)