Dnešní den byl ve znamení vysokohorské turistiky. Počasí nám přálo. Obloha byla vymetená a teplota rychle stoupala. Jako rozcvička nám ráno sloužila soutěska Kitzlochklamm (první název, který jsme sotva dokázali vyslovit), kterou jsme procházeli po dřevěných můstcích hlubokou roklí, doprovázeni burácením divoce se ženoucí řeky. Obloha se v sevření skal zdála opravdu vysoko. Cesta se místy táhla i nízkými štolami a hlavu jsme si proto museli chránit slušivými bílými přílbami.
Druhá část programu začala nenápadně. Kabinková lanovka nás vytáhla na vrchol Fulseck, kde se nám otevřel úchvatný výhled na všechny světové strány. Zasněžené horské štíty se táhly kam až oko dohlédlo. A z Fulsecku jsme se vydali na hřebenovou túru ke vzdálenému a výrazně ostrému vrcholu Schuhflicker (2214 m n. m.). A zde se začaly dít věci. Původní radost z velkého množství sněhu na cestě začala u některých cestovatelů přecházet až ve znechucení. Někteří jedinci nedokázali skrýt špatnou náladu z relativně namáhavého terénu a z cíle, který se ne a ne přiblížit. Postupně jedna nevelká skupinka skutečně odpadla. Ostatní šli dál, byť se trhali na menší a menší části. Pod monumentálním vrcholem té hory z hrozným názvem nakonec stanulo 23 žáků a slavili skutečné vítězství, neboť zvítězili především sami nad sebou. Tři stateční, Alexandr, Matěj a Jana pod zkušeným vedením pana ředitele a zadní stráže p. uč. Šiffnera pokračovali dál až k samotnému vrcholu. Cesta byla několikrát zasypaná sněhem a museli jsme volit alternativní možnosti. Adrenalin stříkal ušima. Kolem ostré skály, hučící vítr a supi kroužící nám nad hlavou, ovšem čekali marně. Vylezli jsme živí a zdrávi na vrchol. Pod námi na všech stranách ohromná hloubka. Radost byla nezměrná. Vítězné pokřiky se rozletěly nad vzdálené vrcholy. Pět hrdinů provedlo důkazní fotografování. Zamrazilo jen z výhledu na návrat, který byl ještě mnohem těžší. Supi však zůstali i tentokrát hladoví. Návrat pod vrchol do základního tábora, kde na nás čekali podvrcholoví borci, byl vskutku přeslavný. Horší to bylo s cestou zpět k lanovce. Téměř všichni z borců prokázali, že neumí sejít sebemenší svah. Pády a koutouly ve sněhu, po trávě, v borůvčí a keřících se nedaly počítat. Začínaly se ozývat hlasy typu: “Mně už je to všechno jedno!” A následoval pád na záda do podmáčené trávy. Zjištění, že některé boty vlastně nejsou boty, ale jen tvrzené ponožky snad bude dobré při nákupu příští obuvy. Po mnoha peripetiích, promočení, zabahnění a srandovních pádech jsme se ocitli opět u lanovky. Zde je nutno podotknout, že učitelé byli čistí a suší, možná to stojí za zamyšlení o schopnostech některých chodců. Nicméně přesto všem borcům patří všechna čest za jejich výkony.
Horská túra byla zakončena relaxací na koupališti pod horami. Večeře chutnala těm, kteří si těsně před ní nedali svou vlastní ještě na koupališti. A den plný zážitků zakončila nikým neřízená procházka po našem městečku Bad Gastein.
