Ve třídách základních škol by se měly potkávat co nejrůznější děti, tvrdí vzdělávací experti. Je to podle nich důležité pro společenskou soudržnost i pro osobnostní růst dětí. Mnozí rodiče i učitelé jsou jiného názoru. A často se jejich výhrada týká nadaných dětí. Poukazují na to, že v běžné třídě tyto děti jedou na půl plynu a nenajdou si tam kamarády. Tým pedagogů krnovské základní školy v čele s ředitelem školy Karlem Handlířem se pokouší budovat školu, ve které třídy zůstanou různorodé, ale nikdo tím nebude trpět. V letošním školním roce pilotuje program podpory nadaných dětí. „Po několika dlouhých letech experimentů jsme pozitivní efekt heterogenní třídy potvrdili empiricky,“ říká Karel Handlíř.
text: Jitka Polanská, EDUIN
foto: Kateřina Lánská
Jak rodiče, tak mnozí učitelé nacházejí různé důvody pro to, aby se nadané děti vzdělávaly co nejvíc mezi sobě podobnými a svým tempem. Proti tomu stojí názory vzdělávacích odborníků, kteří by rádi udrželi různé děti ve stejné třídě. Jak to vidíte vy?
Je pravda, že děti různé mentální kapacity mají různý způsob přemýšlení a také často jinak komunikují. Když děti roztřídíme, může to pro ně být jednodušší. I pro nás, nakonec. Heterogenní třída je pro děti i učitele náročnější, ale zároveň poučnější. Nadané děti budou v dospělosti zastávat řídící pozice, budou patřit k té části společnosti, která navrhuje řešení. Pokud se předtím nesetkají s lidmi, kteří se jim nepodobají, nebudou přijímat dobrá rozhodnutí. Dobré rozhodnutí musí totiž být nejen “chytré”, ale i v praxi “funkční”. Na jeho realizaci se podílí řada různých lidí, nejen ti nadaní. Výbavu pro život získávám nejen tím, že naplňuji své potřeby, ale i tím, že mám možnost poznat potřeby lidí, kteří jsou úplně jiní než já.
A to setkání s jinakostí se má odehrát na základní škole?
Později už k tomu nebude příležitost. Základní škola je obdobím, kdy si dítě poprvé v životě musí uvědomit svou sociální roli a poprvé zažívá, jaké to je uvažovat již „dospěle“. Vývoj kognitivních funkcí, konkrétně myšlení, nabírá v pubescenci tvar, kterým už pak dospělý člověk uvažuje natrvalo. Jde o vývojově zcela kritické období. Je tedy důležité, aby se v tomto věku potkaly různé sociální bubliny.
Když toto říkám, do závorky bych dal problematiku mimořádně nadaných dětí, to je tak trochu kapitola sama pro sebe. Tyto děti jsou velmi specifické, často působí dojmem, že se neumí přizpůsobit kolektivu a bez velmi cílené a poučené speciální péče v běžné škole opravdu přestávají fungovat. Ale takových dětí není mnoho. Obecně méně než jeden na třídu.
Chceme zachovat heterogenní kolektivy
Mnoho dnešních rodičů se trápí, že se jejich děti ve škole nerozvíjí tolik, kolik by mohly. V běžné škole se opravdu část času promarní, fyziologicky. V mé generaci to byla možná i většina času, my jsme to ale moc neřešili. Nudu jsme brali jako samozřejmost a četli jsme si pod lavicí (což bylo nakonec možná to nejlepší vzdělání). Dnes jsou ale na školu a její kvalitu kladeny vyšší nároky. A ve vztahu k nadaným dětem a jejich potřebám mnoho škol projevuje velké limity. Jak v tomto ohledu hodnotíte tu svou?
K podpoře nadaných dětí jsme se přihlásili poté, co jsme opravdu hodně energie věnovali jiným typům žáků a jejich inkluzi a cítíme tady určitý deficit, který chceme vyrovnat. Naši pozornost potřebují zejména nadaní žáci, kteří jsou učiteli považováni za problémové, a přitom jen nejsou správně pochopeni. Takové dítě se vůči dospělý
m dostává do vzdoru, má nefunkční strategie chování a hrozí mu, že nenaplní svůj akademický potenciál a nebude v životě šťastné. Je ale mnoho nadaných dětí, které se v běžné škole cítí dobře, stačí, když je učitel trochu flexibilní. Máme například žákyni v sedmé třídě, která když má hotovo, vytáhne si knížku a čte si. A to jí vyhovuje. Není to problém pro nás ani pro ni.
Mluví se teď hodně o maximalizaci potenciálu každého dítěte…
Je to správný cíl, ale myslím, že v tom je i příměs filozofie výkonové společnosti, která si nedopřeje oddechu. Máme to tak my dospělí, a přenášíme to i na děti. Abych to ale nebagatelizoval, je pravda, že s nadanými žáky si spousta škol zatím neumí poradit, zatím to pořádně neumíme ani my tady u nás.
Jak vypadá program podpory nadání, který letos pilotujete?
Nemá ještě definitivní podobu. Snažíme se najít správnou cestu, občas musíme udělat dva kroky zpět nebo jít trochu jinudy. Důležité je, že víme, kam dojít. Naše zadání je zachovat heterogenní třídy. A to je velmi těžké zadání. Vlastně úplně rozumím tomu, proč školy volí určitou formu segregace. Ono je to totiž o moc jednodušší pro učitele a vlastně i pro žáky. Pokud chci zachovat heterogenní skupiny, musím v té třídě spoustu věcí změnit, a to vyžaduje hodně energie. Tyto změny pak ale nejsou prospěšné jen pro nadané děti. Pomáhají všem typům dětí a zejména dětem se speciálními vzdělávacími potřebami.
Jak ty změny mohou vypadat?
Chceme zavést možnost bonusových úkolů. Rozšiřujících, zajímavých a z různých oborů. Když má dítě v češtině hotovo, vše zvládá a baví ho matematika, může si vzít úkol z matematiky i během češtiny. Zároveň platí, že bonusové úkoly jsou pro každého, kdo o ně projeví zájem, nikoli jen pro děti s diagnostikovaným nadáním. Nazvali jsme to “cukrárnička”.
Pak se opíráme o skupinovou práci. Můžeme vytvořit skupinu talentovanějších (ne nutně jen mimořádně nadaných) dětí, které dostanou těžší zadání. Nebo vytvoříme skupiny heterogenní, ale nadané dítě tam dostane specifickou roli, třeba pozorovatele. Zaznamenává, jak skupina pracuje, a pak to prezentuje. Musí se tedy jakoby upozadit, nešéfuje tomu, ale zároveň dostane zajímavý úkol, který ho vede k tomu, aby si všímal práce ostatních. Těch rolí je víc. Může třeba shromážděné informace třídit, ale jejich sběr nechá na jiných. A role se budou střídat.
Asi cítíte, že tady míříme hodně do sociálních a emočních interakcí, jejichž zvládnutí je pro nadaného žáka daleko větší výzva než třeba šachová partie. V intelektuálním výkonu je totiž doma, jde mu to a jakékoliv další posilování je pro něj příjemné a pro rodiče hrdost přinášející, ale de facto rozvíjíme pouze to, v čem už je žák dobrý. Chybí nám druhá strana mince: že tento šachista-mistr může být jednoho dne zcela vyšachován ze hry například o dámu svého srdce. Nebude vědět, jaký tah na poli emočně zralého chování udělat, aby neprohrál… Obecně totiž platí, že nadaní žáci bývají sociálně a emočně neobratní.
Dále chceme klást důraz na samostatné projekty, učit děti projektově pracovat již v nízkých ročnících. U mimořádně nadaných dětí je výrazné nějaké zaměření, obliba jedné věci, ve které vynikají. Tam jim chceme vytvořit prostor. První zkušenosti ale ukazují, že je to v dnešní době nadmíru těžké. Ani nadané děti nedokážou odolat erozi mysli, kterou způsobuje dnešní přehlcení nepodstatnými informacemi.
Nadané děti si často ve své třídě připadají osamělé, nemají tam kamarády. Hledali jste nějaký lék i na tohle?
