Nejoblíbenější škola v Terezíně

Dne 15. 5. 2017 vyrazila předem nadšená skupina žáků (pod vedením učitele J. Šiffnera a nově také učitele F. Andziola) do Terezína na tradiční, oblíbený, každoroční a nutno říci i náročný vzdělávací seminář. Již v loňském roce bylo rozhodnuto zdolat bájnou horu Říp, což jsme se pro velký upocený úspěch rozhodli letos zopakovat.

Dne 15. 5. 2017 vyrazila předem nadšená skupina žáků (pod vedením učitele J. Šiffnera a nově také učitele F. Andziola) do Terezína na tradiční, oblíbený, každoroční a nutno říci i náročný vzdělávací seminář.

Již v loňském roce bylo rozhodnuto zdolat bájnou horu Říp, což jsme se pro velký upocený úspěch rozhodli letos zopakovat. Výšlap na Říp po jižní straně byl provázen krásným slunečným počasím, prudkým stoupáním a vrstvami bahna, které na zemi zůstalo po předchozích lijácích. Kluzkost bahna si na jižní straně vyzkoušel autor tohoto článku a na straně severní pak žákyně Nikol Krišková. Pokud jsem loni psal o rekordním čase výstupu, tak ten byl letos s přehledem překonán. Všichni se nekompromisně drali k vrcholu, nehledě na kluzké bláto, byť byli upozorněni, že díky zalesnění z něj není nic vidět. Tomuto zbytečnému závodění se vyhnul pan učitel Andziol, který si dokázal vychutnat výhledy do širého kraje Čech, což se tady u nás ve Slezsku nevidí. Pro některé účastníky mohlo být zklamáním prohlášení pana učitele Šiffnera, že bájný praotec Čech neexistoval a proto na Říp nikdy nevystoupal. Nicméně zklamání si mohli vynahradit pohledem na uzamčenou rotundu svatého Jiří, jejíž omítku popsal již bezpočet primitivních vandalů svými primitivními nápisy.

Následoval výlet do historické Roudnice nad Labem, kde se žáci mohli kochat mocnou barokní architekturou našich předků nebo mocnou řekou Labe, byť ve skutečnosti dali přednost supermarketům. V podvečerních hodinách, směrem do zapadajícího slunce, jsme se vydali ubytovat do Terezína.

Ubytování a první pracovní večer proběhl, jak je již tradicí naší školy, nesmírně hladce a ukázněně. V následujících dnech žáci, až na jediné drobné zaváhání, dodržovali předem určené časy nástupů, srazů a večerek (čímž nemyslím drobné obchody na náměstí Terezína). Při prohlídce terezínského ghetta i barokních hradeb se všichni, včetně učitelů, chovali vzorně, čímž opět (už je to sice ohrané, ale je to prostě tak) často ohromovali průvodce. Samotná vedoucí památníku se ptala, jak to děláme, že máme, na rozdíl od jiných škol, tak úžasně vychované děti. Autor tohoto článku jí samozřejmě poskytl vysvětlující odpověď.

Skvělou novinkou byl letos, nutno říci, výkonný audiosystém, kdy jsme ve sluchátku slyšeli povídání paní průvodkyně a nemuseli jsme se bát ruchu okolního města, které kolikrát v minulosti výkladu škodilo. A také se dalo vyprávět a poslouchat za pochodu, byť jsme byli na úzkých terezínských chodníčcích roztaženi do dlouhého zástupu. Kvalitu a dosah audiosystému mohli okusit pan učitel Andziol s Robinem Galuszkou, kteří slyšeli vyprávění průvodkyně z ulice až do prvního patra budovy.

Pamětnicí života v ghettu tentokrát byla paní Havránková, velmi sympatická dáma. Zážitky z války pro ni musely být jistě otřesné, ale přesto, nebo možná právě proto, se snažila ve svém vyprávění vzpomínat i na poněkud optimističtější chvilky, jež v ghettu zažila. Za naši skupinu jí pak byla poděkovat a předat drobný dárek a přání Karolína Pavlíková.

Při prohlídce barokního opevnění tentokrát chyběl loňský svérázný, naprosto skvělý průvodce, ale i tak se prohlídka stále renovovaných barokních hradeb a podzemí stala vrcholem onoho slunečného podvečera. Zakončena pak byla klasickým „řízeným blouděním“ dobrovolné skupiny žáků v několikasetmetrové podzemní chodbě v absolutní tmě a bez průvodce.

Poslední den si žáci prohlédli celou věznici gestapa v Malé pevnosti, kde byli seznámeni (mnozí rovněž znechuceni) s nechutným a surovým jednáním a činy tehdejších nacistických dozorců vůči zadržovaným osobám. I v tento třetí a poslední den semináře si naši žáci udrželi vysokou pracovní morálku, takže při závěrečném shrnutí našeho pobytu jsme byli opět pochváleni a bylo nám řečeno, že se již nyní průvodci terezínského památníku těší na další práci s námi.

Na závěr je potřeba podotknout, že i jídlo v jídelně v prostorách našeho ubytování bylo tradičně skvělé, což se projevilo tím, že ani jeden z učitelů nedostal od žádného z žáků jeho netknutou porci (ani tknutou). A po cestě zpět několikrát v autobuse zaznělo, že třídenní seminář je příliš krátký, že příště by to chtělo náš pobyt prodloužit. Jiné hlasy zase tvrdily, že by se ihned chtěly vrátit, namísto cesty domů (je možné, že doma nevaří tak skvěle) 🙂

Chtěl bych poděkovat všem účastníkům vzdělávacího semináře za jejich účast, snad si odnesli několik zajímavých zážitků, poznatků a pocitů. A taky jsem rád, že naše škola udržela svůj vysoký kredit, na nějž všechny ostatní školy ze zbytku republiky, které do Terezína rovněž jezdí, asi nikdy nedosáhnou.

foto: Filip Andziol, text: Jiří Šiffner

 

Nejnovější příspěvky
Archivy