V pátek ráno jsme sbalili zavazadla a po snídani se vydali na prohlidku Malé pevnosti, která sloužila za války jako věznice. Před vstupem jsme spatřili hřbitov s velkým množstvím hrobů. Nahlédli jsme do maličkých místností bez okna, které sloužily jako samotky vězňů a taky do ubikace pro 90 vězňů, do společných sprch , umýváren, viděli jsme stroj na odvšivení uniforem.
Po návratu do Magdeburských kasáren nás čekal nezapomenutelný zážitek v podobě besedy s 92 letou pamětnicí, která pobývala od svých 15 do 18 let v Terezíně se svou sestrou. Paní Havránková byla nesmírně vitální a pozitivně naladěná žena, a my jsme v údivu poslouchali její životní příběh, ve kterém musela jako dítě opustit s rodiči Sudety, odstěhovat se do Prahy a
po nějakém čase sama se sestrou odjely transportem do Terezína. Na začátku května roku 1945 utekla s kamarádkou z Terezína a s velkým štěstím se setkala s rodiči.
Z reakcí žáků:” … jsem ráda, že lidi jako paní Havránková jsou ochotni vrátit se zpátky do své minulosti a převyprávět nám ji. Přeci jen slyšet to celé od člověka, který to zažil, je něco jiného, než od člověka, který to má “pouze” nastudované.
Další reakce žáků (sepsali cestou domů v autobuse) viz foto.
Vyhodnotili jsme náš pobyt a po obědě vyrazili k domovu.
