Dnes jsme poznávali historii města Terezín, navštívili muzeum Ghetta, kde na stěnách bylo napsáno 8000 jmen dětí, které prošly Terezínem a nepřežily válku. Nikdo z nás si nedovede ve skutečnosti představit, co museli nejen dospělí, ale i děti zažívat – 30 spolubydlících na pokoji, sprcha jednou za 3 měsíce, spousta hmyzu na ubytovnách a žádné soukromí.
Z postřehů žáků: “Když jsme přišli k začátku hřbitova, byl to velice divný pocit. Tolik pomníků na jedné velké louce, bylo to depresivní a to jsme ještě neviděli, jak to vypadalo zevnitř. Krematorium bylo nejspíš nejhorší. Když jsme vešli dovnitř, viděli jsme pece, ve kterých se spalovalo mnoho lidí. Mohli jsme si zakoupit svíčku a vzdát tím poctu lidem, kteří zde zemřeli. Pitevna se stala tím nejdepresivnějším místem společně s pecemi. Doporučujeme, aby jste se tam podívali. Možná to na vás nechá nějaké ty poznatky, ale začnete si vážit více toho, co máte.”
Cestou Terezínem jsme se seznámili s příběhem Helgy Weissové Hoškové a ve workshopu zopakovali informace o protektorátu. Pochvala a pozdrav panu učiteli dějepisu. Naši skupinu si tady chtěli nechat jako ukázkovou, ale nebojte se, přivezeme je zpět.
Večer jsme prošli se svíčkami část Terezínského podzemí a prohlédli opevnění. Škoda jen, že někteří účastníci zájezdu musí být vždy slyšet víc, než ten, kdo provází. Průvodce povýšil doprovod na paní profesorky a část výpravy zavřel do chodbičky se slovy: „najděte cestu ven”. Hledali a našli…přijedou!
