Dne 16. 5. 2018 opět vyrazila nadšená skupina žáků (pod vedením autora tohoto článku a nově také paní učitelky A. Hlaváčové) do Terezína na tradiční, oblíbený, každoroční a nutno říci i náročný vzdělávací seminář. Již potřetí naše škola po cestě zdolávala bájnou horu starých Čechů – Říp.
Dne 16. 5. 2018 opět vyrazila nadšená skupina žáků (pod vedením autora tohoto článku a nově také paní učitelky A. Hlaváčové) do Terezína na tradiční, oblíbený, každoroční a nutno říci i náročný vzdělávací seminář. Již potřetí naše škola po cestě zdolávala bájnou horu starých Čechů – Říp. Zprvu se zdálo, že nám slovanští pohanští bohové přát nebudou a hrozili masivními přívaly deště, avšak opak byl pravdou. Po několika úvodních kapkách při vysedání z autobusu se obloha roztáhla a okolní krajina stříbřitě zazářila v jemném oparu. Dokonce ani vrstvy bahna nedosahovaly takové hloubky jako v loňském roce, avšak přesto se po něm svezlo mnohem více žáků než loni (ovšem tentokrát žádný učitel). Rovněž letošní účastníci byli po cestě upozorněni na neexistenci praotce Čecha (byť nám coby Slezanům může být stejně ukradený), který tak na Říp nemohl vylézt ani obut ani bos. Jeho neexistence však byla v mírném rozporu s večerním projektem, kde se měl naopak stát průvodcem našich žáků na vrchol Řípu. A právě na samotném vrcholu nás přivítala ikonická románská rotunda sv. Jiří a také skupina olomouckých archeologů, z nichž jeden byl překvapivě dávným spolustudentem autora tohoto článku. Holt svět je malý! Poté co byl autor článku přemluven k focení archeologů, oni nám na oplátku vyklidili prostor k našemu focení. Následoval vytrvalostní běh okolo rotundy – každé uběhnuté kolo = jedno splněné přání (autor článku vymyslel na místě novou – a zdá se – uvěřitelnou pověst o Řípu).
Následoval výlet do historické Roudnice nad Labem, kde se žáci mohli kochat mocnou barokní architekturou našich předků nebo mocnou řekou Labe, byť ve skutečnosti dali přednost supermarketům. V podvečerních hodinách, směrem do zapadajícího slunce, jsme se vydali ubytovat do Terezína.
Ubytování a první pracovní večer proběhl, jak je již letitou tradicí, nesmírně hladce a ukázněně. V krásných půdních prostorách Magdeburských kasáren žáci rozdělení do skupin zapracovali na projektech dokumentujících první den (cesta – Říp – příjezd do Terezína). Každý pojal projekt po svém a mnozí v reálu využili dovednosti získané ve škole, např. přesně vyměřené okraje (jistě získané od p. uč. Andziola). Jedna ze skupin dokonce pojala projekt tak poctivě, že nemínila přestat pracovat ani do hluboké noci (pod dozorem znavených učitelů).
Druhý den ráno se pak rozeběhl nabitý pracovní program. Po poctivé snídani si žáci prošli samotné terezínské ghetto, muzeum ghetta, skrytou židovskou modlitebnu, rekonstrukci ubytovacích prostor, židovský hřbitov a krematorium. Odpoledne pak v pracovním semináři zjistili, že nelze člověka odhadnout na první pohled jen podle zjevu (např. lékaře od Lékařů bez hranic otipovali na násilníka, izraelského válečného hrdinu pokládali za nacistu apod.). Večer pak účastníci zhlédli film Poslední motýl, který se odehrával a natáčel právě v Terezíně.
K večeru nás pak čekala prohlídka barokního pevnostního systému, která se tradičně stává pro žáky zábavnou částí onoho dne a také ukazuje, že historie Terezína není omezena pouze na druhou světovou válku. Díky vzájemnému nadšení vyplynuvšího mezi žáky a průvodci se prohlídka protáhla o hodinu a půl oproti původnímu plánu. Naštěstí nebylo kam spěchat, neboť se jednalo o poslední bod programu toho dne. Naprosto skvělý průvodce byl nakonec našimi deváťáky dokonce přemlouván, aby se zúčastnil jejich rozlučky v Krnově na konci školního roku, a naopak on sám po vedoucí terezínského památníku vzkázal, aby mu napříště posílali už pouze takovéto skupiny.
Vrcholem prohlídky hradeb se opět stalo řízené bloudění podzemními prostory v absolutní tmě. Někteří žáci se tak poctivě drželi podle rady pravou rukou stěny, až ony barokní stěny poctivě vypucovali (což šlo dobře vidět právě na jejich dlaních).
Poslední den si žáci prohlédli celou věznici gestapa v Malé pevnosti, kde měli být seznámeni s nechutným a surovým jednáním nechutných a surových dozorců vůči zdejším politickým vězňům (převážně lidem z protinacistického odboje), jenomže letošní paní průvodkyně byla tentokrát až příliš stručná, dokonce již na začátku nám nezapomněla oznámit, že nemá moc času (kdoví proč tam tedy je), že ji čekají přece i další skupiny na prohlídku. Jestli to tak půjde dál, brzy průvodci z nedostatku času nebudou v Malé pevnosti asi ani provázet. Některé další informace proto doplnil autor tohoto článku (možná v příští sezóně raději udělá průvodce na tomto místě sám).
Na závěr je potřeba podotknout, že i jídlo v jídelně v prostorách našeho ubytování bylo tradičně skvělé, že samotní naši žáci byli skvělí a opět vzbudili nadšení místních pracovníků (průvodců a přednášejících). Laťka byla letos nejenom udržena, ale asi i mírně zvednuta.
Autor článku by chtěl velice poděkovat všem účastníkům vzdělávacího semináře za jejich účast. Snad si odnesli několik zajímavých zážitků, poznatků a pocitů. A taky je autor hrdý na to, že všichni účastníci dokázali udržet a ještě i navýšit již tak vysoký kredit, na nějž všechny ostatní školy ze zbytku republiky, které do Terezína rovněž jezdí, asi nikdy nedosáhnou.
foto: Jiří Šiffner, Alice Hlaváčová, text: Jiří Šiffner
