Před několika dny jsme zasedli opět do školních lavic a museli si rychle zvyknout na pracovní tempo žáků 2. stupně. Jsme už přece šesťáci! Konečně! Ale to přináší nejen radosti, ale také spoustu nových povinností. Ale nic není tak horké, jak se zdá, zvlášť když díky adaptačnímu kurzu zjistíte, že máte plnou třídu kamarádů, kteří nezkazí žádnou legraci. A co nám utkvělo z adaptačního kurzu v Pochni nejvíce v paměti?
„Nejlepší byly hry u táboráku a zpívání s panem učitelem Kopečkem. Byl to nejhezčí večer na adapťáku.“ (Sára)
„Strašně mi chutnaly obědy, hlavně ten, který jsem vařila s kámoškama. Myslím, že moje třída je dobrá. I když není dokonalá, mám ji ráda.“ (Terka)
„Pro mě bylo nejlepší střílení z luku, i když jsem se ani jednou netrefil.“ (Kuba) „Nejtěžší pro mě bylo prolézání pavučiny.“ (Petra)
„Měl jsem radost, že jsem překonal stezku odvahy úplně sám. A ruská ruleta, ta se mi líbila.“ (Karel)
„Nejvíce mi chutnaly těstoviny a nejtěžší byla pavučina. Chůzi na chůdách jsem si opravdu užil.“ ( Zdeněk)
„Nezapomenutelný byl pan učitel Křehlík v roli kata. Taky mi moc chutnaly buřty. A jako památku na kurz mám hliněnou penízku s obrázkem.“ (Jiřka)
Rozesmálo mě, když někdo večer zavolal: „ Vole, úča už jde!“ A paní učitelka pohotově odpověděla: „ Vole, úča už je tady.“ (Honza)
„ Jsme rádi, že jsme naši paní učitelku poznali jinak než jen ve škole, je milá a vtipná.“ (Dan Ch.)
Adaptační kurz se stal jen vzpomínkou, ale už teď se těšíme na další společné akce.
žáci 6. A
