V pomalu počínajícím podzimu dvoutisíce patnáctého roku po vystoupení Páně, přeslavná cesta poutníků z hradu Janáčkova udála se. Skrze kraj divoký cesta jejich vedla, skrze hory prudké, jejichž svahy zarostlé černými, neprostupnými hvozdy jsou, v nichž nejeden udatný poutník zbloudil by. A temné tyto lesy tajemnými a nebezpečnými tvory jsou obývané.
V pomalu počínajícím podzimu dvoutisíce patnáctého roku po vystoupení Páně, přeslavná cesta poutníků z hradu Janáčkova udála se. Skrze kraj divoký cesta jejich vedla, skrze hory prudké, jejichž svahy zarostlé černými, neprostupnými hvozdy jsou, v nichž nejeden udatný poutník zbloudil by. A temné tyto lesy tajemnými a nebezpečnými tvory jsou obývané.
Celé putování toto strastiplné ve vsi Nivě Široké započalo, kam poutníci počestní povozy dovezeni byli, však dále cesta jejich pěšky ubírati se měla i s harampádím veškerým, co s sebou táhli. Průvodce statečné na své pouti měli, leč mnohá nebezpečenství sami zvládnouti museli, by jejich pouť rychlého konce nenabrala. Coby dvojčata siamská, spoutáni nohou k sobě kus silnice kamenité ušli. Coby prastaří bardové, pěvci a trubadúři v černém srdci lesa Sirény přepěti musili, v případě opačném v lese by zbloudili a již vícekrát líbeznou krajinu mimo něj by nespatřili. Před hydrami smrtonosnými poslepu krajinou divokou prošli a skrze pětici hádanek tajemných pak vystoupiti po mnoha mílích konečně z hvozdu mohli a octli se tak v údolí líbezném, životu přívětivém ve vsi Pocheň se zvoucí.
Avšak úhlavní nebezpečenství teprve přijíti mělo, neboť po setmění běsu šílenému prostí poutníci náhle vystaveni byli. Cesta jejich opět do černého hvozdu zavedla je, jenž do temnoty naprosté se vnořil, a doklopýtati s očima neúnosným strachem doširoka otevřenými měli pro odznak udatnosti své, což po nástrahách všech koneckonců podařilo se jim. Zavděk na úplném sklonku dne poutníci skrovnou, leč vydatnou stravou vzali a v hostinských pokojích ke spánku uložili se.
Den druhý tužením těla započal, kdy do rytmu poutníkům sotva procitnuvším motivy starých keltských Irů zazněly. A tu náhle srdce jejich zajásala a nová krev do žil se jim vlila.
Den náročný je čekal. Dostati se pavučinou obrovitou, pavouka přerostlého, snad dobře živeného, na stranu druhou dostati se musili. Pak zásoby potravy pod nebem širými přetvořiti ve stravu chutnou museli, což povedlo se. Dále stavba hradů čekala je, kdy nejenom důvtip, jakož i vytrvalost v běhu svou prokázati museli. A po důvtipné hře s posly, kdy model stavby chatrné postaviti měli, čekalo všechny přeslavné pasování u ohně rudě žhnoucího. Dramatu představení, tragického, komického i tragikomického, pak na závěr dne nám dostalo se.
Den třetí ve znamení loučení se odehrával. Slzy stesku po nevšedních zážitcích, stravě chutné a líbezném, byť drsném kraji poutníkům z očí kanuly. Sic město jejich Krnov s náručí rozevřenou a bezpečím svým na ně čekalo, poutníci neradi vraceli se. Zkušenosti nabyté nově a jiný pohled na svět chvíli přebíjel všední pohodlí jejich domovů, však nakonec přeji jen láska k domovině, rodičům a blízkým zvítězila a úsměvy na tvářích poutníků před odjezdem zjevily se.
A tak přeslavná cesta do kraje drsného a zpět dobře dopadla a poutníci milí příběhů na vyprávění svým blízkým mnoho získali, a to příběhu žertovných, vážných a poučných.
Pravdivý příběh sepsán markrabětem Jiřím z rodu Vlčnovských
