Na nedělní ráno se všichni těšili. Soudíme tak podle počtu dětí, které čekaly na místě srazu už min. 10 minut před stanoveným časem (pokud ovšem nedostaly speciální papír s jinými údaji). Co už. Trojka a pětka jsou si přece tak podobné!
Zapomněli jsme jen jeden papír, který nám nakonec hodný tatínek přivezl. (A nebylo to dnes zdaleka naposled – papíry zapomíná J.F. pořád).
Při přesunu k vlaku sice zůstává jeden kufr opuštěný uprostřed chodníku, ale naštěstí ne dlouho. Přece jenom si P.H. uvědomil, že mu něco chybí a včas se vrátil. Cesta vlakem probíhala vcelku klidně. Až na jedno rozlité borůvkové smoothie na riflích. Náhradní kalhoty se hodí. Díky tomu vidíme do večera celkem 4 outfity A.S. Už víme, proč mají někteří tak obrovské kufry.
Na regiojet čekáme na správném místě. Hurá! Nečeká nás sprint přes celé nástupiště. Tím ovšem naše radost končí. Zatímco loni jsme čekaly na koláček a kafe až do Pardubic, letos nám pro jistotu stewardka hned hlásí, že koláčky už nejsou a kafe jen černé. Prima. Asi zvážíme jiný druh dopravy. Zatím čekáme na odpověď ředitele, ale kromě automatické odpovědi, že naší stížností se budou zabývat, čekáme asi marně.
Příjezd do Prahy jen s mírným zpožděním. V metru kupodivu nikoho neztrácíme. V tom počtu je to opravdu výkon. První jízdy probíhají bez problému. Učíme se jezdit na schodech, držet se své paní učitelky a NEHULÁKAT!!! (Poslední věc nám stále nejde. Ačkoliv byli všichni hrozně unavení a někteří už ztratili i hlas – v 1:00 stále na pokojích žvaní. Tak aspoň doufáme, že jsou plní dojmů, které si musí sdělit.)
V hotelu jen odložíme kufry a vyrážíme za prvními zážitky. Nejprve do Židovského muzea, které opouštíme se smíšenými pocity. Některé to zaujalo, jiné méně. Nicméně obrázky a osobní věci dětí z koncentračních táborů se nás asi dotkly všech.
Před večeří ještě projdeme (někteří spíš proběhneme) 14 expozic Národního technického muzea. Kromě dopravních prostředků, kuchyňských spotřebičů nebo třeba telefonů je právě k vidění i expozice lékařství. Protézy, implantáty, operační nástroje a pomůcky jsou hodně zajímavé.
Čeká nás zrychlený přesun na večeři, někteří se konečně ubytují a vyrážíme na Petřín. V zrcadlovém bludišti se smějeme svým postavám. Při cestě na rozhlednu se některým úsměv vytrácí, ale odměnou je nádherný pohled na noční Prahu. Ještě se na hvězdárně podíváme přes obří dalekohledy na dvojhvězdu a Jupiter. Paráda.
Někteří už vypadají, že usnou cestou. Protože metro v tuto hodinu nejezdí nejčastěji, dostáváme se na hotel už hodně po večerce. (únava se projevuje spoustou výborných dotazů – Teď už pojedeme my? A na co tady čekáme? … Že by na metro?
Těšíme se na usměvavé obličeje zítra ráno.
Hláška dne: “Proč taky nejedeme tou lodičkou po Labi?”
Foto dne:
